Otázka deinstitucionalizace je v naší domovině otázkou třeskutou, stejně jako otázka lidskoprávní. A je to zvláštní. Otázka lidských práv, jakkoliv je to otázka hluboce spojená s křesťanskými a humanistickými základy naší kultury, stále budí emoce. Emoce tím větší, čím větší a rozmanitější spektrum skupin zahrnuje.
Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o právech dítěte nebo Úmluva o právech lidí se zdravotním postižením jsou představitelé této třeskutosti.
Otázka univerzálnosti lidských práv prosakuje z domácností a hospod do veřejného prostoru a vysokých pater politiky. Nicméně jsou to právě ta lidská práva, která nám tuto debatu umožňují – právo na svobodu projevu, například.
Instituce nevyvolávají takovou polemiku, někdo by řekl, kupodivu. Instituce jsou zde s námi také napříč staletími. Jako takové nám obvykle poskytují nějakou službu a leckdy po nás také něco chtějí. Instituce jsou různé a o jejich roli ve společnosti se také vede debata. Ta se v určitém bodě potkává s debatou o lidských právech a ústí pak v termínu deinstitucionalizace.
Pod tímto slovem si hezky česky můžeme představit slovo “odústavnění”. A to už nám i celkem jednoduše říká, oč zde jde. Ústavy, nikoliv tedy peněžní nebo vzdělávací či jiné, nýbrž ústavy sociální, hrály v našich dějinách také velkou roli. Šlo o praktické projevy naší tradice, která velela pečovat o potřebné. Předchůdci dnešních ústavů byly sirotčince, starobince, invalidovny.
Šlo o místa, která poskytovala péči potřebným, zejména tedy přístřeší, stravu či práci. Instituce jako takové bytněly a časem zapomněly, proč zde jsou. Tedy, že jsou zde pro lidi, nikoliv lidi pro ně. Instituce převýšila svého obyvatele, strany se oddělily. Nyní to není instituce, která ti slouží, ale jsi to ty, kdo slouží zájmům instituce.
V tuto chvíli započala kolize s lidstvím a jeho nezcizitelnými právy. A stejně jako v minulosti, tak i dnes, se musí například nový obyvatel domova pro seniory leckterých práv zříci. I když má nějaká přání, s kým bude trávit sklonek svého života, už neovlivní. Stejně jako způsob, jakým bude trávit svůj den nebo co si dá k jídlu. A pokud bude mít na pokoji jen jednoho dalšího člověka (je to spolubydlící?), bude mít ještě vlastně štěstí. Zde je třeba ještě uvést, že pokud hovoříme o ústavech, myslíme tím zařízení tzv. velkokapacitní, ubytovávající vyšší desítky, případně i stovky osob.
Deinstitucionalizace je velkým tématem v oblasti podpory lidí se zdravotním znevýhodněním nebo u lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Je tématem v otázce ústavní výchovy dětí – kojeneckých ústavů a dětských domovů, ale také v otázce vězeňství nebo i péči o seniory.
Napříč těmito skupinami a nejen tam se ukázalo, že prostě ústavy ve všem svém snažení a nejlepší vůli, nejsou dobré a ve velké míře své obyvatele poškozují. Mají zkrátka svoje určité charakteristiky, které jim neumožňují člověka například úplně zařadit do běžné společnosti, což se děje právě tím, že mu poskytují svou službu.
Článek 19 Úmluvy o právech lidí se zdravotním postižením se věnuje tomu, že nikdo nesmí být nucen žít ve specifickém prostředí. Institut pro sociální práci konstatoval, že 70 % lidí si přeje ve stáří a v případě nemohoucnosti zůstat v domácím prostředí. Jednota pro deinstitucionalizaci píše, že v roce 2018 žilo v ČR v ústavní péči víc jak 63 000 lidí. Vybudování jednoho lůžka v ústavní službě bylo vyčísleno na 200 000 Kč a v určité době se tvrdilo, že je třeba vybudovat kapacity o celkové obložnosti v množství 11-15 000 lůžek.
Vedle toho, a leckdy i trochu naproti tomu, se už od roku 2000 mezi odborníky napříč segmentem mluví o nutnosti deinstitucionalizace ve smyslu transformace stávajících ústavů. Na tu bylo vynaloženo nemalé množství veřejných prostředků. Ti, kteří vědí, tuto debatu vedou však již od raných 90. let i déle.
Další možnou cestou, která doplňuje transformaci stávajících institucí na menší jednotky, je rozvoj komunitních služeb. Ty umožňují budování domovů s velmi nízkou kapacitou, která nemá překročit 18 osob v jednom objektu, 3 obyvatele v domácnosti, vždy žijících na jednolůžkových ložnicích.
Již dnes je zde celá řada komunitních služeb, které, narozdíl od ústavních, poskytují své služby v přirozeném prostředí člověka. Tedy tam, kde žije, bydlí, kde má svou minulost, vztahy a vazby. Umožňují mu setrvat v přirozeném prostředí, svém bytě, jak dlouho to jen jde. Umí poskytovat podporu individuálně a umožňují sociální začlenění.
Celá tato úvaha je odpovědí na otázku, proč v našich výzvách nepodporujeme projekty, které podporují rozvoj kapacit ústavních služeb nebo jejich humanizaci. Cestu, kterou jsme se rozhodli podporovat, nám ukazují například Kritéria služeb komunitního typu a dlouho připravovaný Akční plán deinstitucionalizace ČR. V obou případech jde o dokumenty MPSV ČR, které se tak zcela správně staví do role toho, kdo ukazuje směr a kdo drží pochodeň.
Jako memento nám mohou sloužit případy z nedávné minulosti. Jde o příklady obyvatel Domova Slunečnice, Hvězda nebo o případ Doroty Šandorové či o příběhy stovek neznámých dětí, které prošly systémem dětských domovů, jejichž průchod ve velké míře indikuje rizika páchání trestné činnosti nebo závislosti.
Vše v tomto textu uvedené ústí v mimo jiné také v naší výzvě Sociální inovace pro budoucnost, kde jsme se rozhodli: „nepodporovat projekty zaměřené na rozvoj sociálních služeb a zařízení ústavního typu, které nenabízí podmínky pro sociální začleňování a neodpovídají charakteristikám komunitní (sociální) služby.“
Budoucnost totiž vidíme jinde, a to v životě lidí v jejich přirozeném prostředí než za zdmi ústavů.
Zdroje:
Transformace sociálních služeb (mpsv.cz)
Transformace sociálních služeb (trass.cz)
JDI – jednota pro deinstitucionalizaci (jdicz.eu)
Role of the European Union in deinstitutionalisation and independent living – Video – Inclusion Europe (inclusion-europe.eu)
Zdroj obrázku:
HZS Moravskoslezského kraje
